Sebevrah skočí ze střechy výškové budovy a cestou počítá poschodí:„10... 9... 8... 7... 6... 5... 6... 5... zatracený kšandy!"
- Kdo byl ten muž, doktore, že vás tak uctivě zdravil?
- Místní hrobník.
"A, pane notáři, ještě do té závěti připište, že si přeji, aby mi nad hrobem zahrála dechovka," dodává klient, diktující poslední vůli.
"Ano, napíšu... a co byste chtěl slyšet?"
Leží 40-ti letá žena na operačním sále a najednou před sebou uvidí Boha. Zeptá se ho, jestli tu operaci přežije a on na to,že bude žít ještě dalších 40 let.
Po operaci toho žena hned využije a zaplatí si plastiku obličeje, zadku a celého těla. Po všech plastikách vyjde z nemocnice ven a zajede ji auto.
V nebi vyčte Bohovi:"Slíbil jsi mi, že budu žít ještě 40 let."
Bůh vyděšeně odpoví:"Jo, to jsi ty, já tě nepoznal."
"Kukačko, kukačko, zakukej mi, kolik mi ještě zbývá let."
"Ku..."
"Proč tak má.."
Víš, kde je největší sranda?
Na hřbitově.
Položej tam přes tebe dvoumetrákovej kámen, na kterým je nápis:
"Budiž ti země lehká."
Přišla takhle žena do pohřebního ústavu dojednat podrobnosti pohřbu svého manžela. Řekla řediteli ústavu, že chce, aby byl její manžel pohřben v tmavě modrém obleku. On se jí zeptal:
"Nebylo by jednodušší jej pohřbít v tom černém obleku, který má na sobě?"
Ale ona trvala na svém a dokonce mu k tomuto účelu dala nevyplněný šek. Když nastal čas obřadu, vdova se dostavila na hřbitov a vidí, že její manžel leží v rakvi v krásném tmavě modrém obleku. Přistoupila tedy k řediteli ústavu a pochválila ho, že se jí oblek velmi líbí. Pak se zeptala na cenu. On říká:
"Víte, vlastně to nestálo ani korunu. Totiž, stala se velmi zajímavá věc. Hned, jak jste odešla, přivezli jiného nebožtíka, který čirou náhodou měl na sobě tmavě modrý oblek. Byl asi tak stejně velký, jako váš muž. Tak jsem se zeptal vdovy po něm, jestli by jí vadilo, kdyby byl její muž pohřben v černém obleku. Řekla, že to vůbec nevadí, že to je dobré. No... a tak jsem prohodil hlavy."
Starý Ir leží doma v posteli a umírá. Jak se stále častěji zmítá v agonii blížící se smrti, najednou v jednom ze světlejších okamžiků vědomí ucítí, jak se zezdola z kuchyně line vůně jeho zamilovaných sýrových bochánků. Sebere poslední zbytky svých sil a zvedne se z postele. A zatímco se opírá rukama o zeď, došourá se ke dveřím. Oběma rukama se přidrží zábradlí a s nadlidským úsilím sejde po schodech dolů. Zde se opře o dveře do kuchyně, aby si odpočal a trochu se vydýchal. Kdyby byl po smrti, myslel by, že je v ráji, protože kuchyňský stůl je pokryt voskovaným papírem a na něm lahůdka nad lahůdky - desítky sýrových bochánků. Je to nebe? Anebo je to spíš poslední akt lásky jeho milující ženy, se kterou sdílel po šedesát let dobré i zlé a která jej chce ještě naposledy potěšit, dříve než on opustí toto slzavé údolí? Sebral v sobě poslední zbytky sil a vydal se směrem ke kuchyňskému stolu. Ale předchozí cesta jej natolik zmohla, že zavrávoral a dopadl na kolena těsně vedle stolu. Sýrové bochánky měl na dosah. Jeho rozpraskané rty se otevřely a on skoro cítil na jazyku chuť sýrových bochánků dřív, než některý vložil do úst. Tak silný zážitek jako by jej vracel do života. Pomalu natáhl svou třaslavou, vrásčitou paži směrem k nejbližšímu bochánku na kraji stolu, když v tom najednou dostal přes ruku vařečkou.
"Necháš je být! Ty jsou na pohřeb!"